Počestná noc

EGY ERKÖLCSÖS ÉJSZAKA
(Počestná noc, režie Károly Makk, Maďarsko 1977)
seminář současné světové kinematografie

Egy erkölcsös éjszaka (Počestná noc).
Námět: novela Sándora Hunyadyho Dům s červenou lucernou.
Scénář: Péter Bacsó, István Örkeny, Károly Makk.
Režie: Károly Makk.
Kamera: János Tóth.
Hudba: J. Fučík, F.Chopin, L.Fall, J. Strauss, J.Offenbach.
Střih: György Sívó.
Zvuk: János Réti.
Kostýmy: Emöke Csengey.
Architekt: Tamás Vayer.
Produkce: György Ónodi.

Herci: Margit Makay, György Cserhalmi, Irén Psota, Carla Romanelly, Györgya Tarján, Edith Leyer, Mari Kisso, Ildiko Kishonti, Zsuzsa Mányai, Adith Soóso ad.

Maďarský režisér Károly Makk si vybral jako předlohu pro svůj film novelu Sándora Hunyadyho Dům s červenou lucernou. Snímek byl natočen v roce 1977, tedy již více než před čtvrt stoletím, ale zdá se, že od té doby vůbec nezestárl a je stále svěží, plný filmové energie a schopnosti živého, barvitého vyprávění. Nepůsobí ani zastarale ani pateticky, snad je to také proto, že to není film dobový, ale vlastně historický - odehrává se někdy na přelomu 19. a 20. století a příběh je líčen v jakémsi pohádkovém oparu.

Snímek má zvláštní, nostalgickou atmosféru, atmosféru doby, která již dávno minula. Tento dojem způsobuje především zabarvení filmu do červené a jejích odstínů. Odtud jeho pohádkový nádech, odtud jeho kouzlo. Není to však červená agresivní, kterou tak mistrně použil Ingmar Bergman ve svých Šepotech a výkřicích, tedy červená křiklavá, asociující krev, nenávist, bolest a nevyřčené touhy. Zde jde o jemnější červenou, která působí teple a pokojně, symbolizuje ryzí city (co cítí Darinka k doktorovi nebo Bella k novináři, to je přeci čistá láska), přechází do fialové (především v kostýmech), do oranžové (Darinčiným zrzavým vlasům je věnován dokonce jeden detail) i do vybledlejších odstínů (podzimní listí padající ze stromů na břehu rybníka). Film má nejenom historicky věrné kostýmy, ale i reálie, ať už jde o povoz tažený koňmi, parní lokomotivu či úplné drobnosti v zařízení interiérů. Atmosféru zobrazované doby nic neruší, naopak, je evokovaná naprosto věrohodně.

Útulnost, klid a bezpečí prostoru, v němž se film odehrává, potvrzuje hned úvodní scéna, ve které se mamá vrací s děvčaty z divadla. Nejprve vše působí, jako kdyby se přicházela vznešená společnost z příjemného společenského večera. Krásné večerní šaty, náročné účesy a dobrá nálada to jen dosvědčují. Dívky jsou ještě roztěkané, plné dojmů z opery, jedna z nich dokonce plakala… Všechny jsou ale mamá vděčné, že je do divadla vzala. Až po chvíli se divák vzpamatuje a ke svému údivu zjišťuje, že se ocitl v nevěstinci. Avšak jeho sympatie, pojaté k mladým prostitutkám, už nejspíš nevymizí. Jsou to duševně čisté dívky, navíc šťastné a spokojené. Tedy až na krásnou Bellu…

Zvláštní na filmu je, že zobrazuje nevěstinec a orgie v něm probíhající jako něco, co je naprosto v pořádku. Na povrchu je navíc snímek velice jemný, uhlazený a nenápadný, nic pohoršujícího v něm není vidět. Všechny prostitutky jsou milé a citlivé dívky, velice vnímavé a inteligentní. Režisér je nezobrazuje jako zvrhlé ženštiny prodávající své tělo a pohrdající samy sebou. Jako by všechno to nečisté a nemorální bylo na straně jejich klientů, tedy těch, kdo kupují a ne těch, co se samy prodávají. Ve filmu nejsou žádné erotické ani brutální scény, žádná šikana nebo vydírání, nevěstinec je zde útulným prostředím, ve kterém se dívky cítí jako doma a “mamá” (slavná maďarská herečka Irén Psota), se o ně stará, jak nejlépe může.

Přestože je film laděn spíše komediálně a zdá se být zprvu jen lehkou hříčkou, není komedií v pravém slova smyslu. Postupně v něm převládá cosi temného, pocit blízké smrti, který v sobě nese právě tragická hrdinka Bella (Carla Romanelly), odhodlaná spáchat sebevraždu v den svých čtyřiadvacátých narozenin. Její neštěstí lze číst ve velkých smutných očích. A narozeniny se rychle blíží…Bella je pravým opakem bezstarostné a platonicky zamilované Darinky (Györgya Tarján).

Když se do nevěstince nastěhuje jeho stálý zákazník - student medicíny Jenö Kelepei (vynikající György Cserhalmi) začíná pro Darinku krásné období plné lásky a štěstí. Vůbec jí nevadí, že jsou do doktora zamilované všechny dívky z domu a že mu v náručí leží pokaždé nějaká jiná (nebo dvě až tři jiné). Její láska je absolutně čistá, bez nároků, bez předsudků, bez pocitů viny či žárlivosti. Píše proto dlouhý dopis jednomu ze svých zákazníků, který ji pronásleduje svou přízní. V dopise všechno vylíčí - nádherný čas strávený s doktorem, výlety na lodičce, červené listí padající na klidnou hladinu, táborák, mírný smutek z odcházejícího léta, všechnu tu něhu, co v ní vyvolal přicházející podzim a tak dále. A její slova nejsou přímo vyřčena, ale zobrazena filmovými záběry snímanými v měkkém světle. V této fázi má film asi nejintenzivnější atmosféru - vyvolává pocity absolutního štěstí a harmonie člověka s přírodou, doznívá v něm léto a chvílemi působí jako impresionistický obraz.

Ale čas utíká velice rychle a je jasné, že se něco musí stát. Dramaturgicky je film velice dobře zvládnutý a propracovaný, neboť je v citované pasáži jako by zastaven a přeci zobrazuje rychlý tok času. To, co zastavuje, už vlastně pomíjí a připravuje se půda pro komediální zápletku: bez varování totiž přijíždí doktorova staromódní matka (Margit Makay).

V zájmu všech v domě je, aby stará dáma nepoznala, že jde o nevěstinec - jinak by už synovi nedávala peníze na nájem. Dívky drží pospolu, slušně a poněkud cudně se obléknou, vyšívají, pletou, povídají si a vytváří představu počestného domu. Zatímco graduje tato komediální linie filmu (absolutní proměna prostitutek na internátní schovanky je opracdu komická), stupňuje se i napětí v linii tragické - tedy u krásné Belly, která má zrovna své očekávané narozeniny. Scéna, ve které se rozpláče, když má možnost porovnat doktorovu starou matku s fotografií, na níž byla tato dáma mladá a neskutečně krásná, patří k těm nejpůsobivějším. Bella si uvědomí nezastavitelnost času, pomíjivost krásy a štěstí a úplně se zhroutí. Je tím víc odhodlána ukončit své trápení.

Mezitím dívky shánějí doktora ve všech možných podnicích ve městě. Než ho najdou, Bella se pokusí o sebevraždu, ale neúspěšně. Při tom se jí podaří převrhnout petrolejovou lampu, a tak přijde ke slovu i další forma červeného odstínu, o kterém byla už řeč - začíná hořet. Oheň je sice uhašen, ale Bellin smutek je nekonečný. Její nitro hoří stejně jako požár, jež způsobila, nikdo jí však nepomůže ho uhasit, nikdo se o její vnitřní život nezajímá. Ve filmu se objevují temné tóny, prázdnota plného života, bezradnost, hromadí se překážky (Bella se se svou pověstí už nemůže za žurnalistu provdat, je pozdě). Přestože je nebezpečí zažehnáno a stará paní Bellu utěšuje, její situace je bezvýchodná. Bella se dokonce snaží doktorově matce naznačit, jak ji všichni oklamali, ale stará paní buď nechce pochopit a nebo jí to prostě nedochází.

Když je doktor nalezen v jednom z lokálů, kde místní honorace hraje karty a podvádí se navzájem, jsou prostitutky ač slušně oblečeny poznány. A páni se rozhodnou strávit zbytek večera u nich v nevěstinci. Nic nedbají na to, že je ten večer zavřeno, drze vtrhnou dovnitř a chovají se jako dobytek. Tím víc se potvrzuje prvotní dojem, že vina a morální degradace je na straně zákazníků, kteří nemají žádné city, kteří nepřemýšlí o tom, co cítí dívky, které jsou nuceny takové povolání vykonávat. Klienti jsou sami tvrdí, zvrhlí a sobečtí, myslí jen na sebe a své potěšení. Ačkoli je situace zachráněna a matka odjíždí z domu s červenou lucernou aniž by dala najevo pochybnosti nebo nespokojenost, zůstává z filmu poněkud smutný dojem.

Počestnou noc oceňuji nejen pro její citlivou práci s barvou a přesné vykreslení atmosféry, ale i pro dvouvrstvý příběh, který je na povrchu komický a pod povrchem tragický. Teprve když se v horní vrstvě objeví trhliny, vytryskne něco z té dolní. Proto je film tak působivý, hraje si s divákem a dává mu zároveň vybrat, co si z něj vezme, prožije (či užije) a odnese. Jestli pro něj bude jemnou oddychovou komedií s mírným náznakem moralizování nebo tragickým příběhem o ztracených iluzích, plným nostalgie a tesknoty po uplynulé době, to záleží jen na něm.

Malvína Toupalová