Hrdinové našeho XX. století

„Ahoj, ahoj!” Mladík na terase kavárny Corso na uherskohradišťském náměstí zvedl telefon. "Tady je moc krásně, prostě paráda. Teď jsem zrovna viděl Evropa, Evropa od Agnieszky Holland. Pěkný, ale dost depkoidní. Tak jsem vážně zvědavý, jak to tu bude pokračovat..." Atmosféru a charakter právě probíhající akce shrnul pro potřeby krátkého telefonátu celkem výstižně:

Za příjemného jarního počasí se totiž v Uherské Hradišti uskutečnil 8. seminář archivního filmu, věnovaný tentokrát zlatému fondu Visegrádu. Na přehlídce se představila dvanáctka maďarských a polských filmů, slovenských snímků bylo jen o jeden méně. Český film zůstal stranou, protože program přehlídky by už byl příliš objemný a navíc je pro české publikum domácí výběr podstatně jinou zkušeností než poznávání "vzdálené blízkosti" středoevropských sousedů. Nutnost tohoto poznávání formuloval jako cíl akce i hlavní organizátor přehlídky, Jiří Králík: "Dorůstající generace už nemá šanci vidět filmy z okolních zemí ani v televizi, natož v kině. Já sám se dívám na staré české filmy na slovenských kanálech, a kdy Česká televize naposledy dávala starší maďarské filmy, to už si ani nepamatuju."

Pořadatelé byli zklamáni malým zájmem tisku o seminář, což ale padá i na vrub jim samotným, protože v Čechách se v jeden den překrývaly tři významné, i když jinak orientované festivaly: plzeňské Finále, celorepublikový festival lidskoprávnách dokumentů Jeden svět a právě Visegrádský zlatý fond. Domluva mezi zmíněnými festivaly by proto prospěla všem zúčastněným. Zpočátku hradištská návštěvnost vypadala tristně, o víkendu se trochu zlepšila. Před centrem dění - festivalovým kinem Hvězda - jsem postupně registroval i zvyšující se počet baťůžkářů, příjemného fenoménu české festivalové scény a Uherského Hradiště (Letní filmové školy) obzvlášť. V kině však rozhodně těsno nebylo, a to ani v malém Kinečku neboli Hvězdičce, improvizovaném projekčním sále, vestavěném do předsálí Hvězdy. Zvuky pouťového kolotoče slyšeli všichni i mimo tento malý sál a naopak do tichých pasáží Fábriho opusu Körhinta se mísil šum z baru. Pořadatelé tak trochu spoléhali na to, že se organizační problémy "pohodově" ztratí v tradičně dost neformální atmosféře, jaká bývá na všech místních akcích.

"Umění musí být bráno stejně vážně jako věda, a to jako způsob objevování, tvorby a rozšiřování vědění v širokém slova smyslu rozvoje porozumění...", četl jsem si shodou okolností právě v Hradišti v knize britského estetika a filosofa Nelsona Goodmana Způsoby světatvorby. Organizátoři o filmu středoevropských zemí zjevně uvažovali podobně - jako o způsobu poznávání našeho koutu světa. Souvislost dějin kinematografie a dějin prostoru podtrhli katalogovým rozdělením filmů tak, aby pokrývaly jednotlivá období od Rakouska-Uherska až po Záhradu Martina Šulíka (SR, 1995) jako filmu, který mapuje už období "Na prahu přelomu". Jen jeden diný film, Matka Johanna od Andělů (Jerzy Kawalerowicz, Polsko, 1960) se mezi vytýčené krajní body z moderních dějin nevešel.

Charakter "krásného dvacátého věku" se odrazil ve většině filmů. Na emblematickou postavu středoevropského filmu může stejně dobře aspirovat Člověk z mramoru (Andrzej Wajda, Polsko, 1977), symbol budovatelského života zmařeného pod nánosem stalinistické politiky padesátých let, stejně jako Béla Nyúl alias profesor Hanibal (z filmu Hannibál tanár úr, Zoltán Fábri, Maďarsko, 1956), jehož ani potupné zřeknutí se všech svých předsevzetí neuchrání před smrtí. Méně nevinnou tvář středoevropského hrdiny zobrazil například István Szabó v Mephistovi. V kontextu ostatních filmů z našeho prostoru dobře vynikne, že Středoevropané nejsou jenom oběti, opuštěné osudem v mlýnici mezi Západem a Východem, ale také spoluviníci a spolutvůrci (strojvedoucí, řekla by maminka Forresta Gumpa) svojí existence. O tom se na Szabóův věhlasný (a oscarový) snímek - protože se jednalo o dopolední projekci - přišli přesvědčit i studenti místní školy. V galerii nepříliš šťastných osudů, které končí přitlačeny na okraji vysoké zdi, nebo v symbolickém osvětlení, oslněni a ztraceni v prostoru neviditelného labyrintu vlastních činů, bychom mohli klidně pokračovat dále. Herojů, svědomitých mocných nebo pevných opor ve víru dějin je naopak minimum.

Svrchu uvedená reakce, kterou jsem náhodně zaznamenal v kavárně, se mohla vztahovat i na celou řadu dalších titulů než jen na ten od Agnieszky Holland. Stejně depresivní dojem jsem ze sebe musel setřepávat téměř po každém přechodu z tmavého sálu do prosvětleného venkovního prostoru. Není tedy divu, že ve střední a východní Evropě sídlí podle některých kritiků "Cinema of Damnation", kino zatracení…

Snaha postihnou společenské proměny prostoru vévodila selekci filmů. Přestože do maďarského výběru se to možná promítlo méně než do polské, i v maďarské sestavě např. dostaly přednost filmy Istvána Szabóa, které se týkají osudů člověk v toku dějin (Apa, Mephisto) před jinými, lyričtějšími a ne tak společensky zapojenými. Dvakrát byli zastoupeni také Zoltán Fábri (Hannibál tanár úr a Körhinta) a Károly Makk (Egymásra nézve a Szerelem; druhý titul je - na rozdíl od Déryho předlohy - do češtiny tradičně překládán jako Dny čekání). Do výběru se naopak nevešel např. Béla Tarr, ačkoli má dnes ve světové kinematografii nepopiratelný vliv (např. na Guse van Santa, z maďarských autorů na Benedeka Fliegaufa).

V sítích vztahů, které můžeme mezi uvedenými tituly konstruovat, je zajímavá například tato opozice mezi dvěma (černobílými) filmy: v protikladu k střízlivému stylu Márty Mészárosové (uveden byl Napló gyermekeimnek, 1982) stojí poetický, kinematograficky inspirovaný a stylově velmi koheretní film Mé XX. století od Ildikó Enyedi (1989). Mezi poctivostí, nezkorumpovaností nestylizovaného (ne-uměleckého) deníku a magií světla v příběhu o Edisonově století se rozprostírá většina ostatních příběhů. Bude zajímavé pozorovat, jak si Mé XX. století povede v kinech, protože Asociace českých filmových klubů ho plánuje vyslat do klubové distribuce. Druhým počinem tohoto druhu bude uvedení pásma Vzpomínky a zapomínání. Skládá se z klasického animovaného filmu Hermíny Týrlové Vzpoura hraček (1946), fascinujícího střednometrážního dokumentu Zlopověstné dítě (Lucie Králová, Miloslav Novák, 2003) a hrané Pasažérky Andrzeje Munka (1963, dokončení filmu Witold Lesiewicz).

Asociace by ráda iniciovala širší projekt Zlatého fondu v každé zemi, který by zakládal možnost vzájemného půjčování, distribuce a vydání reprezentativních DVD s poklady dosavadní historie kinematografie. Na toto téma se konala v Hradišti i panelová diskuse, kde se sešli potenciální spoluorganizátoři tohoto projektu. Největším problémem ale stejně zůstane financování takové nekomerční akce.

Myslím, že ani předem nebylo zásadních pochyb o tom, že visegrádské kinematografie (z českého pohledu "ty ostatní") obstojí v "prověrce jejich nesporné kvality", jak to pořadatelé mírně oxymoronicky zformulovali do tiskové zprávy. Co se týče problému "současné přitažlivosti děl naší filmové minulosti" pro současné mladé publikum (tamtéž), nemůžeme po semináři vynést jasný verdikt. S projektem Zlatého fondu by si jeho organizátoři naložili na bedra péči právě o tuto druhou část. A jde o běh na delší trať.

Pavel Sladký